Irrealismus a stav snění (z "Theory")
Mnoho prací, které zahrnujeme do kategorie irrealismu – od Alenky v říši divů po Proces – je běžně popisováno jako snové (tj. evokující stav snění). Takový popis je však pro naše záměry příliš obecný, pokusíme se jej tedy na tomto místě vyjasnit.
Abychom stav snění umístili do kontextu, je nejdříve třeba říct, že jej považujeme za víc než za prostý opak „stavu bdění". Nahlížíme na něj také jako na nejvzdálenější bod kontinuity toho, co bychom (po Sartrovi) nazvali „kategorie nereálného", což je mentální stav, do kterého vstupujeme, když (doslovně nebo obrazně) zavíráme oči před realitou a začínáme si představovat. Nereálno tak zahrnuje všechno od prostého snění s otevřenýma očima a osobních fantazií po nejhlubší sny a halucinace.
Ve světě nereálna se do jisté míry zabydlují všechny fikce (nakonec paní Bovaryová nikdy neexistovala a byla tedy výplodem Flaubertovy představivosti). Avšak realistický spisovatel, který např. situuje román do fiktivního města Anglie, a pak - aby popis byl realističtější - navštíví skutečné město v Anglii, necestuje do světa nereálného tak daleko, jako takový J.R.R. Tolkien, který musel škrtem pera stvořit nejen celý nový svět, ale navíc svět, který mohl navštívit pouze ve svých představách. A přesto Tolkien (a různí další spisovatelé žánrů fantazie a science-fiction) není irrealistickým spisovatelem. Představí-li si totiž Tolkien nový svět, učiní jej tak reálným a konkrétním (připsáním zákonů, mytologií a vlád), že bychom ho mohli navštívit, kdyby existoval, stejně jako můžeme navštívit nějaký exotický ostrov – překvapeni zvyky lidí a tvory obývajícími jeho džungle přesto cítíme, že se pohybujeme v kategorii reálna. Podobně se nereálno snaží konkretizovat realistický spisovatel.
Svět ireálna naproti tomu nemůže být konkretizován. Do jeho říše nemůžeme přenést normy a zvyky bdělého světa, aniž bychom změnili jeho povahu samou. Představte si, kdyby Lewis Caroll rozpracoval Srdcovou královnu a její „vládu" stejným způsobem, jako to udělal Tolkien s Thorinem a jeho vládou nad trpaslíky – královna by musela dostat legitimitu a skutečnou moc, v Alence totiž nemá ani jedno, ani druhé, a v reálném světě vlády bez této výbavy fungovat nemohou. Aby Tolkien legitimizoval Thorinovu vládu a oddanost jeho poddaných, zdůraznil jeho moudrost a důstojnost, a také posvátná pouta mezi poddanými a králem; přenesl tedy do svého díla normy a zvyky světa bdění (třebaže idealizované). Pro čtenáře, který si razí cestu nepřetržitými paradoxy a absurditami Carrollova díla, by bylo setkání s podobným vylíčením Srdcové královny jako probuzení ze sna, s tím rozdílem, že by se „probouzel" do jiné, realističtější formy fikce. Nakonec, jestli někdy sníme o vládách, obvykle nesníme o podrobnostech jejich hierarchií nebo ideologií, ale o jejich momentální manifestaci okázalosti a neúčinnosti (něco jako u Carrolla) nebo o neosobních, iracionálních a abstraktních ohroženích, které tyto vlády znamenají pro naši pohodu (jako u Kafky nebo u Abeho). Abychom vysvětlili fungování vlády nebo mocenského aparátu (byť byl složený z trpaslíků a vláda středověká), musíme zužitkovat racionalitu reálného světa, a tedy zničit snovou povahu irrealistické fikce. Jak říká Sartre, sen (a tedy to, co popisujeme v irrealistické fikci) „je odysea vědomí zasvěceného sebou samým budování pouze nereálného světa…privilegovaná zkušenost, která nám může pomoci zachytit, jaké by to bylo ztratit naše bytí-ve-světě, představit si bytí zbavené kategorie reálna."
Anglický název: Irrealism and the Dream-State
Zpět na začátek
Pod kamenem (z "Archives")
(aw)
Kim stála u kuchyňského okna a dívala se na Ritu, svou dceru,
která si hrála sama na dvorku. Bylo teplé, na pozdní jaro příliš teplé odpoledne. Rita zrovna zvedala velký, plochý kámen, který
ležel vedle plotu, a upřeně se dívala na to co bylo pod ním. Kim
si vzpomněla, že když byla dítě, také ráda zvedala
kameny, aby zjistila, co leží vespod: červi se kroutili na
světle, svinky se svinovaly, aby se chránily. A když, někdy byli pod tím
kamenem mravenci, mohla Kim pozorovat dělníky, jak stěhují vajíčka do bezpečí. Ale všechno, co viděla, pořád šíleně
cupitalo, pořád to horlivé utíkalo. Líbilo se jí to. Cítila se mocná,
ale protože byla moc laskavá, nikdy jim nic neudělala.
Kim byla vyrušená ze svých myšlenek, když Rita náhle popadla
menší kámen a začala s ním mlátit o zem, která byla pod velkým
kamenem. Kim tím byla velmi překvapena -- obvykle byla Rita velmi tichá.
"Rito!" vykřikla otevřeným oknem, "Nebud' krutá!" Rita stále
mlátila do země. "Rito!" vykřikla znovu a pak šla ven, aby zjistila,
co se děje. Rita asi našla hada nebo hnusou masu svíjejících se
červů a Kim jí hodlala udělat kázání o bezmocných tvorech.
Ale pak i ona uviděla kousek země, do které Rita mlátila.
Na mistě, kde ležel kámen, jako by malinký, motorový tkalcovský stav
tkal pruhy z hlíny do pečlivého, ale nevyzpytatelného vzoru.
Kim nikdy nic podobného neviděla. "Co to je, Rito?" řekla. Rita
jenom stále mlátila kamenem a Kim se dívala.
Toto tkaní Kim rozčilovalo, dokonce se jí hnusilo. Ale nebylo to
jako výbuch termitů ze země nebo shluk kroutivých larev.
Toto stálé tkaní -- tam a zpatky, nahoru, dolu, zas a znova -- jí působilo
starost tím, jak se stále rozšiřovalo. Kim se snažila si představit
strany knihy, volant auta, stěnu sklenice, všechny ve vytrvalém,
nepokojném pohybu. Tkaní. Tam a zpatky, nahoru, dolu. Hnusné.
Znovu se dívala na kámen, který Rita držela v ruce. Byl to kousek
žuly. Byl uklidňující, protože se v něm nic nedělo -- žadný pohyb
jeho molekul, žádné tkaní, naprosto nic. Zírala ještě jednou na to
malé misto, plné vařící se energie a pak popadla malý kámen,
aby se přidala k Ritě. Mlátily a mlátily, bily a bily pod teplým,
žlutým sluncem a do ticha se ozývaly jejich vzdechy z namáhavé
práce. Mlátily matka s dcerou spolu, jakoby nějak mohly rozdrtit
úzkost u sámého pramene.
Anglický název: Under a Rock
Zpět na začátek
Velmi krátké povídky (z "Archives")
(gse)
Konec starých časů
Byla jedna starší kavárna, tím jsem si naprosto jistý.
Ta kavárna bývala svého času asi elegantní, ale ty časy už jsou dávno pryč.
Přesto byla přeplněná muži, kteří vypadali velmi
moderně. Byli skoro jeden jako druhý, každý měl na sobě modrý italský
oblek a krátké vlasy. Nikdo s nikým nemluvil. Připadal mi, že
každý byl spokojený, seděl mlčky a upřeně se díval na ostatní.
Nikde nebyl volný stůl, proto jsem přistoupil k nejbližšímu a zeptal jsem se
jestli si smím přisednout. Muž na mne pohlědl s
pohrdáním a řekl: "Nikdy nemluvte, nemůžete-li říci něco
důležitého."
Lidský stav
Je úžasné, říkal si muž, který šel přes alpskou louku, jak tady ty
hory vypadají jako vznášějící se dravec. Oblé vrcholky, které se tyčí
po pravé i levé straně, vypadají jako ramena a špičatější
střední vrcholek jako jeho hlava. Proto, když muž šlápl na
velké, ptačí vejce a pak slyšel rozzlobené vřísknutí ze shora,
nelekl se. On věděl, že takový pták neumí létat. Stejně jako on.
Palác zrcadel
"Už jsem viděl tisíc mužů jemu podobných," řekl slepec.
"Ale on se pořád chová afektovaně, jako by byl odlišný,"
odpověděl hluchý muž, který se upřeně díval na stěnu.
Estét
Sovička se divá, jak hoří starý dům.
Největší lež na světě
Mraky červenají, když slunce nakonec zapadá.
Anglické názevy: End of an Era,
The Human Condition,
The Palace of
Mirrors, The Aesthete,
The Greatest Lie in the World
Zpět na začátek
Po Kafkovi (pohled z "Critical sources")
Shimon Sandbank
Podle Waltera Benjamina jsou Kafkovy paraboly: "…v podobném poměru k učení, jako Agada (části Talmudu a midraše, které obsahují bajky, anekdoty, folklór a maximy) k Halacha (náboženské zákony a pravidla). Nejsou to podobenství, ale také je nelze číst jen tak, jako realistické příběhy. Hodí se výborně k tomu, aby z nich bylo citováno, a mohou se vyprávět k objasnění nějaké situace nebo problému. Neexistuje však žádné učení, které by Kafkovy příběhy ilustrovaly. Vše, co nám nabízí, je jen tu a tam pár aluzí. Kafka by možná řekl, že to jsou pozůstatky, z nichž (nějaké) učení vyzařuje. Ale stejně tak je můžeme považovat za jakýsi předvoj, který doktrínu připravuje."
Pokud by v Kafkove díle byly pohyby a gesta sémanticky samostatné, nebo pokud by byly naopak zatíženy symbolickým významem, nebylo by na jeho způsobu psaní nic nového. Nové je však to, že jeho díla poukazují na pravdu, které je kdesi mimo ne. Nikdy však nejsou pravdy, ke které poukazují, zcela oddána, zasvěcena. Je v nich tolik poukazu na jakýsi smysl, který neznáme.
Absurdní povaha Kafkova psaní nutí čtenáře hledat za příběhem nějaký symbolický význam, převést ho do jiného módu. Kafka zanechává v textu porůznu roztroušena jistá vodítka, která budí dojem, že je to možné, ale ukazuje se, že je to marné. To však neznamená, že Kafovo dílo nevzniklo z metafyzického popudu. Znamená to jen, že Kafka hledá totální smysl existence a proto není možné jeho dílo uspokojivě vysvětlit pomocí částečné pravdy -- psychologické, etické nebo politické.
Anglický název: After Kafka (The University of Georgia Press, Athens, 1989)
Zpět na začátek
Magický realismus a fantastika (pohled z "Critical sources")
Amaryll Beatrice Chanady
V pohádce, která patří k módu "zázračného" hrdinu nic nepřekvapí, protože magie je zcela normální. Ve fantastickém příběhu se však na svět dívá stejně jako my, takže událost, která nezapadá do logiky, jež jinak v textu vládne, ho děsí. "Fantastické" může být zmateno za "tajuplné," kdy protagonistu pronásledují zlověstné zvuky a přízraky, ale nakonec se zjistí, že jsou racionálně vysvětlitelné (jako v povídce "Sandman" od E.T.A. Hoffmanna), nebo se ukáže, že všechno byl jen sen.
Fantastika nás nutí přijmout dvě odlišné úrovně reality v jenom příběhu (náš každodenní racionální svět a jiný, který pomoci náší logiky neumíme vysvětlit.) Tím se podobá pověstem, v nichž je nadpřirozené pojato jako zásadně odlišné od přirozeného. A tak jsou legenda i fantastika dvourozměrné, kdežto pohádka jednorozměrná. Narozdíl od fantastiky však legenda nikdy nadpřirozené nezpochybňuje na základě racionálního a logického. V legendě může být nadpřirozený jev často strašlivý, ale nikdy ne proto, že by narušoval logiku. Ve fantastice je nadpřirozené považováno za problém, protože se nemůže zapojit do implicitní logiky textu. To způsobuje antinomii textu -- přítomnost dvou navzájem si odporujících logických kódu. A protože žádný z nich nemůže být vysvětlen, je-li přítomen druhý, to, co se jeví jako nadpřirozené, zůstává nevysvětleno. Jedna nadpřirozená událost ještě nemá za následek trvalou antinomii -- oba kódy se musejí rozvinout do té míry, že je čtenář musí přijmout. Dvojsmyslnost fantastiky tak nespočívá v povaze předmětu nebo události, ale v povaze světa, kde vládnou jisté zákony, a ty narušují cosi, co je pro nás nepřijatelné.
Anglický název: Magical Realism and the Fantastic (Garland, New York, 1985)
Zpět na začátek
Fantastika v literatuře (pohled z "Critical Sources")
Eric S. Rabkin
Přestože Alenka (z knihy Alenka v říši divu) žasla nad mluvícími rostlinami, pro moderního člověka by něco takového mohlo byt sice neočekávané, ale nijak zvlášť mimořádné -- což je důkazem toho, že mluvící květiny nejsou ve své podstatě fantastické. Fantastickými je činí jen určitý úhel pohledu -- perspektiva Alenky, které očekává od květin jen to, co od nich mohlo čekat dítě v 19. století. A tak fantastické nejenom představují nové zážitky, ale také vystupuje proti určité perspektivě. Je to právě Alenčin udiv, co nám naznačuje, že jsme v říši fantastična.
Tímto narušováním perspektiv se fantastické liší od jiných neobvyklých událostí: od neočekávaného a od irelevantního. Když se v příběhu náhle objeví dosud nezmíněná postava (Stephen Blackpool ve "Zlých časech"), je její příchod sice neočekávaný, ale není to nic neobyčejného, protože událost je zcela v souladu s předem danými pravidly (postava dělníka zapadá do příběhu z promýšleného prostředí). To nemá s fantastickým téměř nic společného. "Dis-očekávání " je mu bližší. Text odvádí pozornost čtenáře od určitého prvku, ale později se ukáže, že ten je zcela v souladu s logikou textu. Na tomto principu jsou založeny anekdoty (např: mladá dívka říká svému postaršímu ctiteli: "Musím vám říct, že svou ruku už jsem slíbila jinému." A on odpoví: "Ale, miláčku, tak vysoko jsem ani nemířil.") To, co jde proti očekávání (například když mrtvý nebo rostlina mluví) nazýváme fantastickým, a to, jak už bylo řečeno, odporuje určité perspektivě. Existence "proti-očekávaného " je zcela zavilá na realitě (je to, ve jistém smyslu, realita otočená o 180 stupňů).
Člověk může hledat fantastické v pohádkách, ale ty pracují s kouzly takovým způsobem, že nemohou být skutečnou fantastikou. Ve světě kouzel se všechno děje podle pravidel: Pohádkový hrdina neuvažuje o tajemných silách nebo o tom, kde se vzali jeho pomocníci. Vše, co prožívá, se mu zdá přirozené..." (Max Lüthi). Pravidla, z kterých vychází vyprávění, se nemění, a proto pohádky nejsou fantastickými příběhy -- narozdíl od Alenky v říši divu, kde se pravidla neustále promenují a obracejí naruby.
Anglický název: The Fantastic in Literature
(University Press, Princeton, 1976)
Zpět na začátek
Aminidab (pohled z "Critical Sources")
Jean-Paul Sartre
Dokud bylo možné uniknout podmínkám lidské existence pomocí askeze mystiky, metafyziky nebo básnictví, fantazie plnila své jasné vymezené poslání. Byl to projev lidské moci přesahovat pouhé lidské bytí. Takto vytvořený objekt neodkazoval k ničem, než k sobe samému. Jeho účelem nebylo nic zobrazovat, ale pouze existovat. Třebaže si nekteří autoři vypůjčili jazyk fantazie k tomu, aby vyjádřili nekteré filozofické a etické idey ve formě zábavných příběhů, otevřeně uznávali, že ji tím odvádějí od jejího pravého účelu a že tvoří "iluzorní" fantazii.
I pro Franze Kafku existovala transcendentální realita, ale podle něj je mimo náš dosah a slouží jen k tomu, aby nám ostřeji ukazovala osamění člověka v lidském světě. M. Blanchot (autor "Aminidaba") odmítá jakékoli transcendentno a tak se jeho fantastika v poválečné deziluzi spokojuje s popisem stavu lidské existence. Zároveň se tento žánr vyvíjel svou vlastní cestou, opustil konvencemi zatížené a nepotřebné postavy vil a skřítku. Pro Blanchota existuje jen jeden fantastický objekt, a to člověk. Nikoliv člověk věřící nebo duchovní, ale přirozená lidská bytost, tak jak je.
To znamená, že fantastická literatura, která se nyní omezuje jen na lidský svět, musí najít a užívat jiné výrazové prostředky.
Například tyto dveře. Jsou před námi se svými závěsy, klikou a zámkem. Jsou pečlivě zamčeny, jakoby chránily nějaký poklad. Po několika pokusech se mi podaří sehnat klíč. Otevřu je jen abych zjistil, že za nimi je zeď. Sednu si a objednám si kávu. Číšník mě třikrát přinutí opakovat objednávku a třikrát si ji zopakuje sám pro sebe, aby se vyhnul jakékoli možnosti omylu. Pak opakuje mou objednávku druhému číšníkovi, který si ji poznamenává do zápisníku a předává jej třetímu číšníkovi. Nakonec přijde čtvrtý číšník a klade na stul kalamář se slovy: "Tady to máte." "Ale," říkám, "objednal jsem si kávu." "To je pravda," odpoví číšník na odchodu.
Myslí-li si čtenář při čtení takového příběhu, že číšníci žertují, nebo že jsou zasaženi nějakou kolektivní psychózou, pak jsme prohráli. Podařilo-li se nám však vzbudit dojem, že mluvíme o světě, ve kterém jsou tyto absurdní úkazy normálním chováním, ocitá se najednou uvnitř fantastiky. V moderní fantazii se prostředky bouří proti účelu.
Anglický název: Aminidab (Z "Literary Essays by John-Paul Sartre," Philosophical Library, New York, 1958)
Zpět na začátek
Irrealismus není druh surrealismu: úvaha na téma Analogonu #32: Sféra snu
Podle obvyklého pojetí surrealismu, kdy
surrealismus je druh umění, které "se vymyká realite", by bylo
těžké odlišit irrealismus od surrealismu. Když se však podíváme na tvorbu
a myšlení surrealistů, je rozdíl mezi irrealismem a surrealismem
jasnější. Nedávné číslo časopisu skupiny Českých a
Slovenských surrealistů Analogon (Sféra snu, číslo 32, 2001) to
dobře ukazuje. V úvodním eseji autoři píší: "Surrealismus je většinou
"poučeného publika" dodnes se záviděníhodnou neústupností
delegován do role fantastického přívěsku jakési nekonzistentní,
zploštělé reality. Surrealisté však chtějí vystupovat v
přesně opačném smyslu -- jejich cílem je mimo jiné odstrańování
nánosu odvozeného artismu, zábavního průmyslu, fantasmagorií spásy,
nekonečných seriálu politických, vojenských a kdovíjakých alibi apod.
Neboť surrealisté neztrácejí přesvědčení, že teprve pod
těmito "nánosy" pulsuje mnohostranná, konkrétní, živá skutečnost.
Její podstatnou součásti je přitom -- mimochodem řečeno --
i skutečnost imaginace...". Hlavní úkol surrealistů je
tedy najít způsoby, jak odstranit tyto nánosy, které leží nad
"skutečností" (tj. "nevědomí"). Snad nejlepším
způsobem, jak dosáhnout tohoto cíle, je zkoumání snu, protože sny jsou "královské
cesty" do nevědomí, a právě proto "zkoumání snu sehrálo
klíčovou roli již při vzniku surrealismu, při konstituování jeho
myšlenek i v dalším vývoji".
Shodné tvrzení Bretona a surrealistů, že je
nezajímá umění, jen zkoumání podvědomí, je v tomto čísle
potvrzeno. Řadu příspěvků tohoto čísla například tvoří
popisy snu jednotlivých členů skupiny. Proto lze říct, že
tvoří-li surrealista někdy něco, co vypadá jako umění, není
to jeho záměr. To se jen podvědomí objeví ve tvaru, který se podobá
umění. Jak toto číslo Analogonu velmi jasně ukazuje, jedním z
nejduležitějších cílů surrealismu je uvolnit vědomí tak, abychom
se mohli nezprostředkovaně podílet na podvědomí. Podle
surrealistů se to děje přirozeně, když sníme, přístup
k podvědomí nám však mohou zajistit také různé surrealisté postupy,
např. automatické psaní.
Irrealismus také považuje sny za něco
podstatného. Rozdíl je však v tom, že irrealismus se pokládá za druh umění
a jde mu o umělecké způsoby vyjádření (irrealista by
například napsal povídku inspirovanou snem, ale nikdy by nepopisoval sen
přímo). Proto také irrealismus přisuzuje podstatnou roli vědomí.
Tento rozdíl se projevuje ve dvou různých podobách.
Tu první můžeme nazvat existencialistická:
surrealisté věří, že sny nám ukazují nějakou konkrétní realitu,
která splývá s fyzickou realitou, aby tvořila "vyšší realitu"
(tj. surrealitu: "Cílem surrealismu je od počátku trvalá snaha o
dialektické sjednocování ... snu a skutečnosti). Irrealisté naopak
předpokládají, že žádné takové sjednocení mezi sny a fyzickou realitou
není možné. Místo toho věří, že existuje nevyřešená antinomie
mezi sny a fyzickou realitou, a proto také inherentní napětí.
Irrealistická povídka se většinou snaží zdůraznit napětí mezi
tím, co si můžeme představit (sen), a co je možné (realita). Proto se
v irrealistické povídce nerealita pořad klade proti realitě tak, že
čtenář nikdy nemůže k žádné konkrétní realitě dojít -- není
"místa k odpočinku". Čtenář si nikdy není jistý, co je co. Protože člověk
může být bud' ve stavu snu (dokonce když fantazírujeme jsme na chvíli v snovém
stavu, proto je např. nebezpečné zároveň fantazírovat a
řídit auto), anebo v bdělém stavu (vědomí okolností). Když
spisovatel jako Kafka je tyto stavy spojuje, znamená to, že dělá
něco, co prakticky není možné, a není tu ani náznak, že je tu nějaká
existující realita. Irrealismus je cesta, která nám, jako velké umění,
může tento rys skutečnosti předvést (v tom případě jde o
existencialistickou realitu: např. že to, za čím míříme a po
čem toužíme, nikdy nemůže přesně v této podobě
nastat).
Druhou podobu můžeme nazvat fenomenologickou.
Přesněji: surrealismus tvrdí, že to, co "vidíme", když
sníme, je jeden z mnoha obrazů, které už existují v podvědomí, jsou v
něm hotové, asi jako fotografie. Když sníme, naše vědomí už
nemůže naše podvědomí "cenzurovat", a proto se nám zdají
různé obrazy, které jsou v podvědomí motivovány různými pudy,
hlavně pudem pohlavním. Podle surrealistů je tedy podvědomí
nezávislé na vědomí -- jediná role vědomí v životě imaginace je
potlačovat podvědomí. Irrealismus s tím nesouhlasí; namítá, že
obrazy, které se nám zdají, jsou tvořeny naším vědomím, které je však
kvůli spánku uzavřeno samo do sebe. V takovém stavu funguje
vědomí jinak, než když bdíme: snaží se symbolickým jazykem obrazu
řešit různé naše starosti a problémy. Irrealismus předkládá
argument, že vědomí ve snech musí hrát roli, protože jen vědomí může
např. vyprávět příběh, a každý sen je nějaký
příběh. Proto irrealistická beletrie používá různé literární
způsoby, jak přivést čtenáře do stavu, který se (podobné
jako sen) podobá stavu hypnotickému (např. když povídka čtenáře
náhle zaujme, takže si již není vědom fyzického světa kolem sebe). V
té souvislosti je četba irrealistických textu bližší opravdovému snu než
různé surrealistické metody (např. četba automatického textu),
kdy spisovatel pouze popisuje, co se mu zdá, a čtenář proto
zůstává "objektivní". Irrealistický spisovatel může vnést snový
stav do bdělého světa čtenáře lépe než surrealistický
spisovatel. To však surrealistickému spisovateli, jehož cílem je zakoušení,
zkoumání a popis jeho snu (i proto podvědomí), vůbec nevadí.
Umělecké mistrovství, jež je pro irrealisty klíčovou součástí
tvorby, je pro surrealisty jen překážkou.
Anglický název: Irrealism is not a surrealism: a consideration of Analogon #32 (The sphere of the dream)